RECENZE: Přesně jak tvrdí název, Parádně pokecal. Až až

Předpremiéru měl na karlovarském festivalu a debutující režisér Tomáš Pavlíček se musel slušně bavit. Málokdo věděl, co si o ¬jeho experimentu má vlastně myslet.

Celovečerní start Tomáše Pavlíčka Parádně pokecal je rozhodně sympatický. Typicky mladý, ale přitom odlišný, hravý, neotřelý, zajímavě stylizovaný, příjemně shazovaný. Netváří se, že spasí svět, objeví Ameriku a lidstvo svým sdělením postaví do latě. Má vlastně jen jednu vadu, ovšem dosti zásadní: výsledný tvar se blíží více studentskému experimentálnímu cvičení než filmu.

Parádně pokecal

55 %

Režie: Tomáš Pavlíček

Kinobox: 50 %

IMDb: 5.4

Po pravdě se člověk nejdřív vyděsí, že mu vnucují dalšího typického hrdinu českého filmu. Tedy nezralého příslušníka rodu trpných ztracenců, kteří bezcílně bloumají životem, nevědí, co od něj chtějí, ale tenhle svůj pocit marnosti by rádi hlásali z kin jako z tribun.

Mladý Woody Allen

Naštěstí hlavní aktér snímku Parádně pokecal v sobě postupně najde sílu alespoň něco podniknout, ne-li přímo změnit. A hlavně jeho portrét slouží vlastně jen jako nástroj obecnější úvahy o komunikaci; o světě propojeném signály mobilních telefonů a sociálních sítí, ve kterém však marně hledáte živou duši, když si potřebujete jen tak obyčejně popovídat. Tedy spíše se vypovídat: postava v podání Václava Vydry, která s nutnou podporou lahve rumu mladíkově zpovědi naslouchá, je vlastně živočišnější variantou moderního psychoanalytika allenovského typu. Ostatně když Tomáše Pavlíčka brali pod koprodukční křídla v České televizi, představovali ho jako „mladého českého Woodyho Allena“. 

Slova, slova, slova

Sám posluchač hrané režie na pražské FAMU vyznává podobné vnímání. Tvrdí, že v dramatické situaci hledá humor, v komické zase drama. Ovšem nejvíc „allenovská“ je na Pavlíčkově debutu posedlost jazykem, dialogem, zkrátka antifilmovým slovním výrazem. 

Sice používá naprosto jiný typ konverzace, převážně založený na bezobsažnosti hraničící s absurditou, nicméně jako režiséra bez zkušeností jej mnohomluvný scénář o to více zrazuje. Metoda, jež zprvu klukovsky baví, se postupně mění v obehraný kolovrátek, ono příslovečné „slova, slova, slova“ člověka brzy zahltí, tím spíše, že se kvůli skokům v ději a čase opakují.

Režisér si své vykročení vůbec neulehčil. Ano, má dar nadsázky na hraně nesmyslu, který napříště hodně slibuje. Ale není hračka udržet jednak tempo v nechronologickém sledu výjevů, které hrdinu vedou za hlasem tajemné dívky ze služebního telefonátu, jednak setrvale vysokou míru stylizace s partou převážně začínajících herců.

Ryzí komik Ruppert

Zvláště když líčí čistě pocitové podřimování a poflakování. Mladík  ne a ne dostudovat, ne a ne si udržet vztah, ne a ne najít zajímavou práci;  živí se v call centru pod zupáckým šéfem Matěje Rupperta, jenž mimochodem od Parádně pokecal po hostování v Manéži Bolka Polívky roste v ryzího komika.  

Ale na první film to není zlé. Horší je, že se debuty slévají v jediný prototyp mimoňského pseudohrdiny, jenž by si zejtra napořád parádně pokecal v díře u Hanušovic.